Obrovský úspěch Amélie Špinkové v prestižní literární soutěži ČAPKOVINY

V letošním 10. ročníku celostátní literární soutěže Čapkoviny se podařilo zazářit Amélii Špinkové
z kvarty B, která se zúčastnila se svou autorskou povídkou na téma „Kdybych tolik nepospíchal,
možná bych to stihl“ a obsadila překrásné 3. místo.

Její úspěch je o to cennější, že se nejedná o ojedinělou tvorbu. Již v dřívějších letech byla úspěšná
v celostátní literární soutěži Ilustory, kde získala 1. místo. Její vítěznou povídku s názvem „Kočičí
společník“ si můžete přečíst níže.

Jsme také rádi, že se Amélie vydala i na slavnostní vyhlášení výsledků v Praze a náležitě si svou chvíli slávy spojenou s překvapení užila, přestože jména vítězů byla do poslední chvíle utajena. Amélii přejeme mnoho nápadů pro další tvorbu, kdo ví, třeba nás brzy zase něčím překvapí...

                                                                                                                                  Mgr. Barbora Arvai

Kočičí společník 

Linda se zhluboka nadechla a po tváři se jí rozlil úsměv. Ležela rozvalená
na malé mýtince a kudrnaté zrzavé vlasy měla plné čerstvě spadaného listí a
drobných smítek. Naslouchala tichému vrzání větví stromů a zpěvu ptáků na
obloze. Teplé podzimní paprsky slunce jí rejdily po pihovatém obličeji a
vykreslovaly na něm složité obrazce. Plátno tváře jim ale brzy bylo příliš malé, a
tak se troufale přesouvaly dál a dál, až celé dívčino tělo vypadalo jako jedna
velká mozaika světla a stínů.

Dívka pohupovala nohou do rytmu oblíbené písničky, která se jí rozezněla
v hlavě. Začala si potichounku pobrukovat chytlavou melodii, ale téměř
okamžitě se zase zarazila. Otevřela oči a nadzvedla se na loktech, aby lépe
viděla. Zrakem jiskřícím zvědavostí prohledávala prosluněný les okolo a
pokoušela se zaslechnout to, co před chvílí. Ano! Zase ten zvuk. Tichounké,
téměř nehlučné krůčky, jak si čtyři tlapky razily cestu listím.

„Stín!“ zavolala na svého mazlíčka Linda.

Kočka, černá jako nejhlubší noc, k ní pomalu otočila jantarová očka. Kritickým
pohledem si změřila vzdálenost, která ji dělila od dívky. Když usoudila, že jí ta
cesta za podrbání stojí, vydala se rozvážným krokem do středu mýtiny. Tlapky
při každém kroku zvedala tak vysoko, jak jen to šlo, a vyhýbala se uschlému listí.
Když stanula vedle Lindy, hrdě se posadila a její pohled jako by říkal: „Tak jsem
tady. Co pro mě máš?“

Linda se neudržela a rozesmála se na celé kolo: „Vidíš, ty moje Micko, ty
listí ráda nemáš, ale já se na něj těším nejvíc z celého podzimu! Listí je takový
sníh podzimu, víš?“ podrbala kočku za ouškem. „Co tě na podzimu baví, hm?
Když můžeš celý den ležet a slunit se, ty lenochu maličký?“

Děvče vzalo kočku pod bříškem a přitáhlo si ji na klín. Zvířátko se
zatetelilo blahem a slastně zavrnělo. Pak se stočilo do klubíčka a potvrzujíc tak
dívčinu teorii, nastavilo tvář jemným slunečným paprskům. Linda zamyšleně
hleděla do dálky a vypadala na vesmíry vzdálená od reality.

„Je to zvláštní víš?“ špitla spíš pro sebe než pro Stín. „Mám podzim ráda.
Vždycky jsem měla. Je takový... světlý a teplý.“

V krku se jí udělal knedlík. Polkla a o poznání tišším hlasem pokračovala:
„Mám ráda, když můžu být venku a lézt po stromech. Skákat do listí. A přece…“
po obličeji jí stekla slza a zmizela v záhybech mikiny.

„…zítra to bude rok, co měl táta tu nehodu,“ vydechla třesoucím se
hlasem. Ta krátká věta se zuřivě rozprskla po okolí, odrážela se od větví stromů,
od trávy, oblohy, Lindiny duše a zanechávala za sebou mrtvou pustinu. Ramena
vyčerpané dívky zachvátil třes, slzy zkropily jindy usměvavou tvář.

Linda se roztřeseně nadechla. Přitáhla kolena k bradě a objala je rukama,
v zoufalé snaze ochránit se před černými mračny, neviditelnými pro okolní svět.
Stín, přinucená opustit své místo, seskočila na zem a věnovala Lindě pátravý
pohled.

„Rok…“ opakovala dívka zděšeně.

Najednou se zprudka vymrštila do stoje, až zvířátko s prskáním uskočilo.
Vjela si rukama do vlasů. Trhaně lapala po dechu, ztrácela zrak pod závojem slz.
Bezradně se rozhlížela kolem sebe jako by hledala nějaký bod, záchranné lano,
které by ji zachránilo před škrtící propastí. Po zádech jí skákaly střípky paniky.
Nohy vypověděly službu a Linda se zase svezla na zem. Schoulila se do klubíčka,
kolena k obličeji, dlaně zakryly uši. A tak tam ležela, ztracená ve velkém světě.
Ležela nehybně, ležela dlouho. Po léta, století, až ke konci času, teprve potom
se odvážila otevřít oči.

Zvedla se ze země a vyhoupla se do stoje. Pomalu si prohlížela prostor
kolem sebe. Kam až dohlédla, táhla se do stran bílá záře protkaná nitkami
modrého oparu. Za Lindou se ozvalo tiché mňouknutí. Stín stála o pár kroků dál
a upřeně hleděla na dívku. Pak mrskla ocasem, a jediným skokem zmizela v
mlze. Linda ji po chvíli obezřetně následovala.

Procházely klidnou modří. Pluly záclonami ticha. Linda cítila, jak ji
s každým dalším krokem pomalu opouští panika a kolena se přestávají třást.
Stín vesele běžela pár metrů před Lindou. Co chvíli se ohlédla, aby
zkontrolovala, že jí dívka stále následuje.

Pokračovaly pozvolným tempem několik minut. Linda si celou dobu
zadumaně prohlížela ten zvláštní prostor. Zvědavým pohledem sklouzla na Stín.
Kočka si to sebevědomě mašírovala kupředu a nejevila žádné známky nejistoty.

Pojednou se modrá oblaka začala rozestupovat. Z mlhy tiše vyplouvaly
zdi a nábytek a postupně vytvořily uzavřený pokoj. Známý pokoj. Lindin domov.

„Holčičko moje,“ ta slova prohřála vzduch a pohladila dívčiny uši. Táta
seděl ve smaragdovém ušáku v rohu místnosti. Na rtech mu pohrával uličnický
úsměv a v očích mu zářily jiskřičky. Postavil se a pomalu přešel do středu
místnosti.

Linda nemohla myslet. Nemohla se hýbat, nemohla nic. Dokázala pouze
šokovaně hledět na postavu před sebou, tak živou, tak skutečnou.

„Tati,“ vypískla konečně, když se vrhla do otevřené náruče.

„Lindo,“ otcův hlas byl pro ni majákem v rozbouřeném moři. „Podívej, jak
jsi velká! Snad to není tak dlouho…“

„Je to rok, tati. Zítra budu mít patnáctiny.“

Táta tiše zašeptal: „Pamatuji si ten den. Vracel jsem se ze služební cesty.
Zaskakoval jsem kolegu, protáhlo se mi to. Ach, broučku, kdybych tak
nepospíchal, stihnul bych je.“ Otcův pohled se rozostřil. Stejně tak ale i jeho
obraz. Místnost začínala mizet. Tátovo rozloučení zaniklo v Lindině zoufalém
výkřiku: „Zůstaň!“

„Chtěl jsem dorazit,“ šeptal.

*

Linda otevřela oči. Ležela na lesní mýtině se spící Stín po boku.