EXPEDICE ZA KRAJANY – BANÁT 2022

Po letech covidových, kdy se zastavil čas i školní výjezdy za poznáváním jiných krajů, se vše konečně pozvolna vrací do zavedených kolejí a letošní školní rok tak mohl odstartovat opět expedicí. Tento malý zázrak znamená, že tradice započatá dobrodružnými cestami na Podkarpatskou Rus (2018) a do rumunského Banátu (2019) stále žije a úspěšně pokračuje! Naše expedice jsou od počátku zamýšleny v prvé řadě jako výpravy po českých stopách v cizině, ale také jako prožitek panenské, civilizací téměř netknuté krajiny a objevování jejích krás. A tak i letos pestrá družina sedmadvaceti odvážných studentek, tří studentů, dvou nedávných absolventek s kamarádkou pod vedením edukátorského tria, zeměpravce, dějepravce, tělopravce a jejich tradičního asistenta Herr Knapeho, vydala se směrem jihovýchodním do rumunského Banátu. Do krajiny, kterou v 19. století pomáhali úřadům rakousko-uherským kolonizovat mezi jinými národy rovněž Češi, naši dávní krajané. A jejich potomci, které jsme chtěli navštívit a poznat, tam žijí v šesti vesnicích dodnes. Ve světě, ve kterém se doslova zastavil čas.

EXPEDICE DEN PO DNI

V pondělí 29. srpna jsme se v sedm večer nalodili u Tesca do bílého busu MAN a vyrazili na noční přejezd skrze Moravu, Slovensko a pak nekonečnou uherskou pustou do daleké Rumunie, do kraje banátského, našeho cíle. Ještě za tmy jsme proklouzli hranicemi i s nezbytnou noční kontrolou dokladů na hranici maďarsko-rumunské a za úterního rozbřesku jsme již okukovali první rumunské vesnice a městečka. Po namáhavé cestě nás čekala za mírného poprchávání procházka, první pohledy na širý Dunaj, ranní káva a probouzející se tržnice v rumunské Nové Moldově (Moldova Noua). A pak už stoupání serpentinami k nejstarší české vesnici, ležící ve výšce okolo 400 m. n. m., k počátečnímu místu našeho několikadenního pěšího putování. V poslední zatáčce před cílem nás vítá před červeným vytuněným Seatem osádka tří dávných absolventů, kteří úspěšně dojeli po třech tisícovkách kilometrů závod Gum Balkan 2022 z Čech až sem, do cíle v Banátu.

SVATÁ HELENA (rumunsky Sfânta Elena)

Po dojezdu a přivítání naším dávným kamarádem, průvodcem Lojzou Pospíšilem, zvaným vojvodou, nastalo živelné vybalování, přebalování a přehazování batohů do dodávky, neb s řidiči a busem jsme se měli potkat až ve čtvrtek. První kroky nás vedly stráněmi pod větrníky na vyhlídku, odkud jsme z výšky obdivovali majestátní tok Dunaje a jeho zářezy do skalních masivů pod námi. Po návratu do Heleny krátké občerstvení v koloniálu a zároveň hospůdce (toto spojení je zde zcela obvyklé). Cestou k němu jsme minuli dva kostelíky, katolický z roku 1879, zasvěcený sv. Heleně, a evangelický z roku 1887 (dnes baptistický). Vojvoda Alois popisoval hned na úvod trasy našeho putování pro všechny následující dny, shrnul také ve stručné a hutné řeči historii Čechů v Banátu, která sahá hluboko do 19. století.

ČEŠI V BANÁTU

Obyvatelstvo šesti českých vesnic v rumunském Banátu tvoří z naprosté většiny Češi (90-99 procent, jak kde). Většina zdejších se živí zemědělstvím, někteří muži dělali na šachtách, které se však v posledních desetiletích uzavíraly. I přes dlouhá desetiletí života uprostřed jiných národů, především Rumunů a Srbů, si naši krajané dokázali udržet svůj jazyk, tradice a příslušnost k českému národu. Banátská čeština vás ve srovnání s tou naší současnou vás překvapí mile a úsměvně mnoha archaickými výrazy, tvary slov či slovosledy u nás doma již dávno zapomenutými. Češi přicházeli do tzv. jižního Banátu jako kolonisté již v první polovině 19. století v několika vlnách. Opouštěli své domovy především kvůli špatné ekonomické situaci, muži kvůli dlouhé vojně. Tady se jim slibovala půda a osvobození od vojenské služby i roboty. Mnozí připlouvali na vorech po Dunaji! Roku 1823 byla založena Svatá Alžběta, která zanikla pro nedostatek vody, o rok později Svatá Helena. A po čase byly zakládány další.

Po historickém ohlédnutí vyrazila naše grupa s vojvodou v čele na první trek do Gerníku. Čekalo nás necelých dvacet kilometrů divokou přírodou, zvlněnou a stále něčím překvapující. Poprchávalo, procházeli jsme polními cestami, pastvinami i lesíky, mezi nádhernými loukami tu a tam podivuhodné prohlubně, krasové útvary, jak jsme se cestou dozvěděli. Mezi nejvýznamnější patří jeskyně Turecká díra, nad kterou jsme se za pochodu stáčeli na Gerník. Během chůze jsme si užívali náhodná setkávání se spolukráčejícími členy naší expedice. Někoho jste došli a přidali se, za chvíli zase někdo došel vás a přidal se, aby vás po čase opustil a došel jiného, a v takovémto náhodném střetávání se rodily pěkné rozprávěcí dvojičky, trojičky, skupinky, najednou byl čas mluvit spolu, na což se ve škole díky rychlému tempu edukačního procesu zpravidla nedostává. A někteří si užívali krajiny a klidu jako osamělí poutníci, meditovali, prozpěvovali či pořizovali fotografie všeho podmanivého kolem. Toto platilo po všechny dny a bylo to jedním z hlavních přínosů celé expedice.

GERNÍK (rumunsky Gârnic, německy Weitzenried, maďarsky Szőrénybuzás)

Pondělní putování zakončil prudký sestup, přímo pád mezi lidská obydlí. Konečně jsme tady, za námi první dávka kilometrů. Dorazili jsme do největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu, položené ve výšce kolem 600 m. n. m. Přivítali nás domácí, Véna a jeho blízcí, před večeří se stavěly stany stanovišti, večerní očista v potoce a napajedlech, neb bouře předchozí noci vyřadila čerpadla z provozu a vesnice zůstala na několik dnů bez vody. A pak přišla vytoužená pravá banátská večeře, nudlová polévka, masové karbanátky, brambory, koprová omáčka a buchta s tureckým plněním k tomu na závěr. Po večeři procházka Gerníkem, kostelík, na který v době jeho budování přispěl sám císař Franz Josef osmi tisíci zlatými, česká hospoda se Švejkem uvnitř a milou paní hostinskou, hra společenská paměťová pro bystření mysli a zapomenutí na únavu cestovní, potulní psi pod stoly, kocour Snížek zprvu v náručích studentských a ve finále pak na klíně učitelském.

Po první noci nás čekala snídaně, kterou v naší supermarketové části Evropy už skoro neznáme. Domácí máslo a sýry, mléko čerstvě nadojené, vaječina, čerstvý chléb, šípková marmeláda, zelenina ze zahrady... Slast toho, jak věci opravdu chutnají. Po balení a nakládání bagáže, nákupech domácích produktů, marmelád a višňovky, prudkými schody vzhůru via Rovensko. Zčistajasna objevil se Snížek, aby nás vyprovodil, dojemné loučení a pak už stále po červené, jiná krajina, od včerejška nějak proměněná, blízká čas od času Valašsku, prudké stráně, lesy bukové a dubové. Ze značené cesty vylétávaly sotva znatelné chodníčky a průlezy do strání a políček, krajinu prosvěcovaly zlaté ostrovy trávy či suché kukuřice, zralé trnky a podél cesty ostružin moře. Někde v půli cesty zastávka U Filipa, modrá chaloupka s Jirkou Vokurkou coby pečovatelem o poutníky procházející, v družném hovoru s námi setrval také majitel této usedlosti, přečkáváme pod seníky, ve stodolách a přístřešku u domu hřmění, blesky a déšť. Pak už jen stále mírně nahoru, stoupání s krásnými výhledy do kraje, na návrší v nadmořské výšce kolem osmi set metrů nad mořem náš středeční cíl, nejvýše položená česká vesnice v Banátu.

ROVENSKO (rumunsky Ravensca)

Je tady údajně nejzachovalejší čeština, která díky poloze a z ní vyplývající izolaci není příliš ovlivněna rumunštinou a srbštinou. Elektřina byla do obce na kopci zavedena až v roce 1994! Za sebou jsme měli zase něco málo přes dvacet kilometrů, někteří cestou zamířili na nedalekou zmrzlinu (jako zázrakem ji tu někdo z Čech stále točí), pak doplnění zásob v místním koloniále a pomalým krokem k vojvodovu bratranci Tomášovi a rodině Pražáků. Tentokráte jest stanové městečko rozloženo na louce za stavením domácích s překrásným výhledem do hor a společníkem pštrosem k tomu. Večeře tentokráte na skupiny, v průjezdu do stavení, nudlová polévka a langoše s domácí pomazánkou, zelenina, buchty jako dezert, ráno pak jedinečná lilková pomazánka, domácí sýry, máslo, marmeláda šípková, čaj a kafe. A ráno zase balení, skládání batohů do dodávky, pak jen stálé nekonečné klesání lesní cestou z Rovenska stále dolů, pod mraky, do rumunské vesnice Sichevița, kde čekal bus a naši řidiči. Úleva přišla hned, únavu z cesty čtvrteční vynahradil odpočinek v sedadlech a překrásné výhledy na širý Dunaj, který jsme měli po většinu cesty po pravoboku. Najednou prudká zatáčka vlevo téměř do protisměru a úzkou asfaltkou s četnými zákruty stoupali jsme vzhůru k Eibentálu. Obdiv celé posádky patřil ekvilibristickým kouskům řidičů, kteří zdatně přejížděli úzké mostky nad prudkými lesními srázy.

EIBENTÁL (též Tisové Údolí nebo Jeventál)

Čtvrtá vesnice byla pro nás bohužel tou poslední, což nijak neubralo na dobré náladě, neb nás čekal po třídenním šlapání úplně jiný program. Rodná vesnice našeho vojvody Aloise tvoří dnes společně se sousední vsí Nové Doly (Ujbánye) největší českou komunitu v Rumunsku. Leží jen šest kilometrů od Dunaje, od přehrady Železná vrata, která tvoří přirozenou hranici se Srbskem. Vylodili jsme se s bagáží z busu přímo před legendární hospodou U Medvěda, študenti rozbili tábořiště na loukách nad ní, profesorstvo zakotvilo na bidlech v místním pokojíku. A pak procházkou na večeři, všichni pospolu na terase nedaleké nově otevřené restaurace. Pak zasloužený odpočinek, večerní rozjímání, vykládání, veselost i zábava medvědářů všech, radost z pěkně prožitých dnů se mísila se smutkem, chandrou z blížícího se konce naší expedice.

Páteční ráno deštivé, stejně jako noc, po snídani na terase a balení již poslední špacír po Eibentále. Zprvu nákupy medů, marmelád, bylinkových čajů a domácích likérů pro rodiče u Josefky, pak návštěva místního kostela s varhanním koncertem Fabiánovým doprovázeným zpěvy pláštěnkářů, na závěr putování návštěva místní palírny. Po obědě pak sjezd busem dolů k hlavní cestě a od ní pak do Peştera Ponicova, největší jeskyně v Dunajské soutěsce ležící nedaleko městečka Dubova, která je částečně zatopena vodou. Korytem potoka tmou s čelovkami několik stovek metrů jeskynního labyrintu a síní s krápníky až ke skalnímu portálu otevírajícímu výhled na Dunaj, tam náskok do lodí, divocí rumunští říční jezdci, hudba i čluny fičely naplno, vlny před námi i za námi, nádherné scenerie na řece i obou březích. Chvíli ve vodách srbských na levoboku, chvíli v rumunských na pravoboku. Kolem kláštera Mănăstirea Mraconia pod silniční most až k výhledu na masivní skalní reliéf vládce Decebala. Ze skály na nás přísně hleděla vytesaná obří tvář dávného dáckého náčelníka, jenž tu vládl v letech 87 až 106 našeho letopočtu a statečně bojoval proti Římanům. Vylodění a po krátkém přesunu z přístavu k busu poslední pohledy na Dunaj, pak už jen rumunské vnitrozemí, benzinky, noční uherská rovina, Slovenskem, Moravou zpět k Ostravě, kde již rodičové v sobotu o sedmé ranní dychtivě očekávali své ratolesti.

Cestu doporučujeme všem milovníkům krásné přírody, českých tradic a stejně jako před léty z čistě terapeutických důvodů všem těm, kteří stále dokola opakují, jak se nám těžce vede...

https://www.visitbanat.com/expedice

Za učitelské trio sepsal Petr Šimíček