Expedice Banát 23

Také letošní školní rok jsme zahájili naší tradiční expedicí za krajany do rumunského Banátu. Pětatřicet studentek a studentů v čele s triem edukátorů zeměpravy, dějepravy a tělopravy se vydalo do krajů, které v 19. století pomáhali úřadům rakousko-uherským kolonizovat mezi jinými národy rovněž Češi, krajané, jejichž potomci, které jsme chtěli navštívit a poznat, tam žijí v šesti vesnicích dodnes. Ve světě, ve kterém se doslova zastavil čas.

V pondělí 4. září jsme se v sedm večer vydali na dalekou cestu noční přes Moravu, Slovensko a Maďarsko do Rumunie. Po dojezdu do Banátu přes Novou Moldavu jsme se přebalili na Svaté Heleně a vyrazili s naším průvodcem, starým kamarádem Lojzou Pospíšilem, zvaným vojvoda, na procházku nad širý Dunaj.  Po návratu do Heleny a občerstvení v koloniálu jsme se dozvěděli něco z historie Čechů v Banátu a také vše podstatné o podrobných trasách našeho putování pro všechny následující dny. Po historickém ohlédnutí první trek do Gerníku, necelých dvacet kilometrů divokou přírodou, zvlněnou a stále něčím překvapující. Dorazili jsme do největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu, položené ve výšce kolem 600 m. n. m. Čekala nás u domácích pravá banátská večeře, stavba stanového města, koupání a společenský večer v místním koloniále. Ráno snídaně, balení, nakládání bagáže a prudkými schody vzhůru na Rovensko. V půlce putování krásnou zvlněnou krajinou tradiční zastávka U Filipa s Jirkou Vokurkou, pečovatelem o poutníky procházející, pak už jen stále mírně nahoru, stoupání s krásnými výhledy do kraje, na návrší v nadmořské výšce kolem osmi set metrů nad mořem do nejvýše položené české vesnice v Banátu k vojvodovu bratranci Tomášovi a rodině Pražáků. Stanové městečko jsme rozbili na louce za stavením domácích s překrásným výhledem do hor, večeře na skupiny v průjezdu do stavení a večer horí vatra horí, u ohně zpěvy a kytary riffy. Ráno zase balení, skládání batohů do dodávky, pak jen stálé nekonečné klesání lesní cestou z Rovenska stále dolů do rumunské vesnice Sichevița, kde čekal bus a naši řidiči. Překrásné výhledy na širý Dunaj a stoupání vzhůru k Eibentálu (též Tisové Údolí nebo Jeventál), který tvoří společně se sousední vsí Nové Doly (Ujbánye) největší českou komunitu v Rumunsku. Batohy vykládáme tradičně před legendární hospodou U Medvěda, tábořiště vzniká na louce nad ní, večeříme na terase nedaleké restaurace. Objevují se první případy střevních bouří neznámého původu, které se prohnaly naší výpravou během předposledního a posledního dne s nevypočitatelnou silou a zásahem. Někdo zůstal zcela netknutý, jiní zase vypili pohár hořkosti až do dna. Poslední banátské ráno, špacír po Eibentále, nákupy medů, marmelád, bylinkových čajů a domácích likérů pro rodiče u Josefky, pak návštěva místního kostela před mší, na závěr putování návštěva místní palírny. Po obědě sjezd busem do Peştera Ponicova, největší jeskyně v Dunajské soutěsce ležící nedaleko městečka Dubova, tmou s čelovkami několik stovek metrů jeskynního labyrintu a síní s krápníky až ke skalnímu portálu otevírajícímu výhled na Dunaj, nalodění a plavba kol kláštera Mănăstirea Mraconia k výhledu na masivní skalní reliéf vládce Decebala. Po přesunu z přístavu k busu poslední pohledy na Dunaj, pak už jen dlouhá noční cesta domů.

ČEŠI V BANÁTU

Obyvatelstvo šesti českých vesnic v rumunském Banátu tvoří z naprosté většiny Češi (90-99 procent, jak kde). Většina zdejších se živí zemědělstvím, někteří muži dělali na šachtách, které se však v posledních desetiletích uzavíraly. I přes dlouhá desetiletí života uprostřed jiných národů, především Rumunů a Srbů, si naši krajané dokázali udržet svůj jazyk, tradice a příslušnost k českému národu. Banátská čeština vás ve srovnání s tou naší současnou překvapí mile a úsměvně mnoha archaickými výrazy, tvary slov či slovosledy u nás doma již dávno zapomenutými. Češi přicházeli do tzv. jižního Banátu jako kolonisté již v první polovině 19. století v několika vlnách. Opouštěli své domovy především kvůli špatné ekonomické situaci, muži kvůli dlouhé vojně. Tady se jim slibovala půda a osvobození od vojenské služby i roboty. Mnozí připlouvali na vorech po Dunaji! Roku 1823 byla založena Svatá Alžběta, která zanikla pro nedostatek vody, o rok později Svatá Helena. A po čase byly zakládány další.

Cestu doporučujeme všem milovníkům krásné přírody, českých tradic a stejně jako před léty z čistě terapeutických důvodů všem těm, kteří stále dokola opakují, jak se nám těžce vede...

https://www.visitbanat.com/expedice

Za učitelské trio sepsal Petr Šimíček