BANÁTSKÁ EXPEDICE 24

Nový edukační rok jsme odstartovali tradiční expedicí za krajany do rumunského Banátu. Grupa pětatřiceti studentek a studentů v čele s triem edukátorů zeměpravy, dějepravy a tělopravy se vydala do krajů, které v 19. století pomáhali úřadům rakousko-uherským kolonizovat mezi jinými národy rovněž Češi, naši dávní krajané. Jejich potomci, které každoročně navštěvujeme, potkáváme a poznáváme, tam žijí v šesti rozesetých vesnicích dodnes, ve světě, ve kterém se doslova zastavil čas.

O pondělku 2. září odrazil náš bílý bus v sedm večer na dalekou cestu noční přes Moravu, Slovensko a Maďarsko do Rumunie, za volantem zkušené duo Honza a Zdeněk. Po dojezdu do Banátu přes Novou Moldavu jsme se nejprve přebalili na Svaté Heleně, udělali strategickou poradu u místního koloniálu a vyrazili busem na periferii Moldavy. V autokaru držel vojvoda zasvěcenou řeč a my se dozvěděli vše možné i nemožné o životě, historii i současných problémech Čechů v Banátu. Nahodil též rozklady tras našeho putování pro všechny následující dny.  A pak dlouho očekávaný start, vyrazili jsme pěšky k vodní nádrži pod měděnými doly. Tady se odehrála premiéra plavby a čachtání na Banátě, koupání ve větší vodní ploše, exotický zážitek ve všeobecné souši a vyprahlosti, poprvé v dějinách našich expedic! Odtud první trek do Gerníku, přes deset kilometrů divokou přírodou, bukovými lesy vzhůru, kol jeskyně Turecké díry, do které se odvážlivci mnozí taktéž vydali, strmými svahy posléze dolů do největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu. Gerník jest ložen ve výšce kolem 600 m. n. m. U domácích pravá banátská večeře, stavba stanového města na úplně novém místě a společenský večer v místním koloniále. Ráno snídaně, balení, nakládání bagáže a prudkými schody vzhůru na Rovensko. Přes mlýnky, vodopády, ve kterých se většina družiny osvěžila náramně! V půlce putování krásnou zvlněnou krajinou tradiční zastávka U Filipa, milé chvíle s Jirkou Vokurkou, pečovatelem o poutníky procházející, pak už jen stále mírně nahoru, stoupání s krásnými výhledy do kraje, na návrší v nadmořské výšce kolem osmi set metrů nad mořem do nejvýše položené české vesnice v Banátu k vojvodovu bratranci Tomášovi a rodině Pražáků. Stanové městečko na louce za stavením domácích s překrásným výhledem do hor, večeře na skupiny v průjezdu do stavení a večer oheň, zpěvy a kytar riffů kvílení. Ráno zase balení, skládání batohů do dodávky, pak jen stálé nekonečné klesání lesní cestou z Rovenska stále dolů do rumunské vesnice Sichevița, kde čekal bus a naši řidiči. Překrásné výhledy na širý Dunaj a stoupání vzhůru k Eibentálu (též Tisové Údolí nebo Jeventál), který tvoří společně se sousední vsí Nové Doly (Ujbánye) největší českou komunitu v Rumunsku. Batohy vykládáme tradičně před legendární hospodou U Medvěda, tábořiště vzniká na louce nad ní, večeříme na terase nedaleké restaurace a pak užíváme tradiční večer v medvědím rytmu radosti z vydařené expedice. Poslední banátské ráno, špacír po Eibentále, nákupy medů, marmelád, bylinkových čajů a domácích likérů pro rodiče u Josefky, Boženky, na závěr putování návštěva místní palírny. Po obědě sjezd busem do Peştera Ponicova, největší jeskyně v Dunajské soutěsce ležící nedaleko městečka Dubova, tmou s čelovkami několik stovek metrů jeskynního labyrintu a síní s krápníky až ke skalnímu portálu otevírajícímu výhled na Dunaj, nalodění a plavba kol kláštera Mănăstirea Mraconia k výhledu na masivní skalní reliéf vládce Decebala. Po přesunu z přístavu k busu poslední pohledy na Dunaj, pak už jen dlouhá noční cesta domů.

ČEŠI V BANÁTU

Obyvatelstvo šesti českých vesnic v rumunském Banátu tvoří z naprosté většiny Češi (90-99 procent, jak kde). Většina zdejších se živí zemědělstvím, někteří muži dělali na šachtách, které se však v posledních desetiletích uzavíraly. I přes dlouhá desetiletí života uprostřed jiných národů, především Rumunů a Srbů, si naši krajané dokázali udržet svůj jazyk, tradice a příslušnost k českému národu. Banátská čeština vás ve srovnání s tou naší současnou překvapí mile a úsměvně mnoha archaickými výrazy, tvary slov či slovosledy u nás doma již dávno zapomenutými. Češi přicházeli do tzv. jižního Banátu jako kolonisté již v první polovině 19. století v několika vlnách. Opouštěli své domovy především kvůli špatné ekonomické situaci, muži kvůli dlouhé vojně. Tady se jim slibovala půda a osvobození od vojenské služby i roboty. Mnozí připlouvali na vorech po Dunaji! Roku 1823 byla založena Svatá Alžběta, která zanikla pro nedostatek vody, o rok později Svatá Helena. A po čase byly zakládány další.

Cestu doporučujeme všem milovníkům krásné přírody, českých tradic a stejně jako před léty z čistě terapeutických důvodů všem těm, kteří stále dokola opakují, jak se nám těžce vede...

https://www.visitbanat.com/expedice

Za učitelské trio sepsal Petr Šimíček